Thunderhill Raceway, 4 830 metrů dlouhá, pěkná závodní trať 11 kilometrů na západ od kalifornského Willows. Bílé Audi TTS se prohání po asfaltu a zaznamenává časy srovnatelné s profesionálními závodníky. Divné jsou na něm jen dvě věci: nějaké ty anténky a kamery a skutečnost, že jej nikdo neřídí. Řídí se úplně samo.
Auto se jmenuje Shelley. Je to společný projekt Stanfordské univerzity v Silicon Valley a laboratoří Electronics Research automobilky Volkswagen. V létě letošního roku byla Shelley vypuštěna na trať, aby si vyzkoušela nové softwarové úpravy, které ji měly vylepšit “závodní styl”. Učí se. A zkušenosti ze závodní dráhy jí pak v reálném provozu pomohou dostat se z nečekaných situacích, jako například při najetí na ledovou plochu.
Závodní linie se vyznačuje jen malými rozdíly ve srovnání s “lidskými” závodníky, a časy jsou o několik sekund pomalejší. Šéf projektu a univerzitní profesor Chris Gerdes vysvětluje, že člověčí závodník je ve svém stylu “daleko, daleko plynulejší”.
Shelley si vypočítá nejrychlejší závodní stopu a dělá všechno pro to, aby na ní zůstala. člověk spoléhá na pocit a intuici. To vede například k tomu, že v jedné zatáčce více zeširoka, protože mu to do té další přinese větší rychlost a rychlejší čas. Studenti a inženýři se tak snaží naučit auto chovat se “uvolněněji”.
Na okruhu v Laguna Seca o něco později byla dvěma profesionálním závodníkům pořízena kombinéza s biologickými senzory. Kromě jiného je zaznamenána teplota těla, tepová frekvence a další údaje detekující intenzitu mozkové aktivity při souboji s jiným závodníkem. Takto získaná data chtějí experti ze Stanfordu a Volkswagenu porovnat s dynamickými údaji auta a najít souvislosti.
Nesporně se budou hodit v situaci, kdy proti sobě budou v extrémních podmínkách závodit už jenom softwary. Bezpilotní technologie pro Roborace, doprovodné závody formule E, si totiž bude každý tým vyvíjet sám. Bude tedy záležet na chytrosti ‘architektury’ softwaru a jeho algoritmů.
A pak už zbývá jen čekat, až si Skynet uvědomí sám sebe 😉